Koření z naší přírody

Řada rostlin volně rostoucích v přírodě, které často řadíme mezi plevele, bývala kdysi součástí stravy našich předků. Nechceme se vracet za každou cenu k těmto bylinám, protože vývoj pokročil a my dnes máme vyšlechtěny cennější a chutnější druhy zelenin a koření. Ale přesto tyto rostliny mají svůj význam, mají své zajímavé chuťové a kořenící vlastnosti a je zdravé i příjemné si občas zpestřit jídelníček některými z nich. Nechceme vám nutit stravu „poustevníků", ale můžete zkusit někdy sáhnout do zásobárny přírody a trochu přeladit běžnou chuť pokrmů. Většina planě rostoucích rostlin obsahuje mnoho biologicky cenných látek, vitamínů, minerálií, léčivých složek, látek, které pomáhají dobře trávit. Vždyť jarní bylinky byly a jsou odjakživa součástí tzv. „jarních kúr" k rozproudění metabolismu po dlouhé zimě, k oživení životních pochodů v těle, neméně významné je dodání vitamínů z mladé zelené hmoty, nehledě na aromatické, zchutňující i léčivé účinky.

O některých kořenicích rostlinách jsme se zmínili v kapitole o koření (dobromysl, Černobýl, česneky, kmín, kerblík, mateřídouška, divoká pažitka, pelyněk, popenec).

Jako koření můžeme používat listy, květy, plody i kořeny rozmanitých rostlin.

Mladé listy: fialky, chudobky, bedrníku, jahodníku, merlíku, jitrocele, kozlíčku - polníčku, kopřiv, kmínu, pampelišky - smetanky, potočnice, řebříčku, řeřišnice luční, šťovíku, česnáčku aj.

Květy: černého bezu, hluchavky, poupata zplanělé denivky (Hemerocallis flava) i fialky.

Kořeny: zplanělého křenu, zvonku řepky, pampelišky - smetanky, pupalky, dříve zvané rapontika, kozí brady luční, kuklíku, lopuchu aj.

Plody: sladkoplodé jeřabiny, dřišťálku, šípku, dřínku, lesního angreštu, rakytníku (Hippophae rkamnoides), mimořádně bohatého na vitamín C, a jiné známé lesní plody.

Většina těchto rostlin se používala ve staročeské kuchyni, včetně ještě dalších planě rostoucích bylin, které měly spíše funkci zelenin (mladé výhony bolševníku, listy podbělu, lebedy a merlíku, lůžko úboru pupavy, rozmanité kořeny, oddenky a hlízy). Některé z nich jsou už pro nás nechutné a vzhledem k dnešnímu výběru a kvalitě šlechtěných koření a zelenin nepotřebné.

Z některých zelených částí rostlin se vařila jarní (velikonoční) jídla, jako velikonoční nádivka zvaná „hlavička" (viz předpis u popence), nebo jarní bylinková polévka, o níž se zmiňuje i Magdaléna Dobromila Rettigová.