Kmín
Carum carvi L.
Kmín luční nebo také kořenný je jedním z vůbec nejstarších koření. Pro svou aromatickou vůni byl považován za rostlinu, která chrání před zlými kouzly.
Roste planě na našich lukách, v celé střední a severní Evropě, na Sibiři a v Přední Asii. Jsou vyšlechtěny kulturní odrůdy kmínu.
Je to dvouletá rostlina z čeledi mrkvovitých, která první rok vytváří růžici listů a v druhém roce vyhání dutou lodyhu s okolíky bílých nebo narůžovělých drobných květů. Listy má dvakrát až třikrát zpeřené. Plod se po dozrání rozpadá na dvě samostatné srpovitě zahnuté nažky, které se používají jako všeobecně známé koření.
Kmínové nažky se dají sbírat v červnu na lukách nebo se kmín pěstuje jako dvouletá rostlina na humózních půdách s dostatkem vláhy, v polohách chráněných před větrem. Sklízí se v červnu a v červenci, když jsou plody ve dvou třetinách okolíků zahnědlé. Kmín se pěstuje u nás, v Holandsku, Sovětském svazu, prakticky ve všech zemích střední Evropy i jinde.
Vůni kmínu a jeho chuť dodává silice (s karvonem, terpenem a limonenem), oleje, flavonoidy, cukry a další složky. Silice je obsažena nejen v plodech, ale i v listech. Kmín působí na dobré zažívání, brání tvorbě plynů v zažívacích orgánech, proti křečím zažívacího ústrojí.
V některých kuchyních se používají i čerstvé mladé kmínové lístky a koření se jimi bylinkové a bramborové polévky, saláty, používají se do bylinkových omáček, pomazánek z tvarohu, pod dušená masa. Především se ale jako koření používají suché nažky.
Je to nenahraditelné koření do žitného chleba, pečiva, k pečením, do kořenných směsí, do omáček, polévek, pomazánek, při vaření brambor, ke konzervaci, při výrobě likérů atd. Kmín lze používat jak celý, tak i mletý.
Jako koření se nažky uchovávají v dobře uzavřených kořenkách a chrání se před světlem. Zvláště mletý kmín musí být v dobře uzavřených a pokud možno tak velkých nádobkách, aby byly co nejplnější.
Použití: