Puškvorec

Acorus calamus L.

V staroitalském lékařství byl puškvorec známý jako léčivo i koření. Za arabských výbojů byl přenesen do Evropy. V 16. století se rozšířil i k nám. Nyní roste v celé Evropě, v bažinách, v rybnících a na březích stojatých vod. Z přírody se ale ztrácí

Je to velká vytrvalá rostlina z čeledi árónovitých. Listy jsou mečovité, stvoly trojhranné s květní palicí. Plody u nás nedozrávají, a tak se puškvorec množí vegetativně, oddenkem. Jako koření se používá oddenek, který je silně aromatický, hořký a kořenitě chutná. Obsahuje aromatickou silici, hořčinu, třísloviny, fytoncidy, slizové látky aj.

Působí na dobré trávení, proti nadýmání, kašli, je i potopudný. Oddenek se používá čerstvý nebo sušený, ale také mletý na prášek.

Oloupaný oddenek se také proslazuje cukrem a slouží jako lék i pochoutka. Puškvorec se spolu s dalšími hořkými rostlinami (kořen hořce, andělíky, pelyněk, zeměžluč aj.) dává do žaludečních likérů a do kořenných směsí pro hořké alkoholické nápoje. Někdy se používají i mladé listy jako přídavek do salátů.

Použití:

• Kuře s puškvorcem a vínem
• Puškvorcový likér